Čas boje o český jazyk I
Josef Řehka
V druhé polovině devatenáctého století, bylo obrození českého národa dokončeno. České pohraničí bylo natolik poněmčené, že v něm se o obrození nedá mluvit. Naopak vyhraněný německý šovinismus tam prožíval svůj vrchol.
Jestliže ve středních oblastech, kde se čeština udržela se jí s milostivou benevolencí mohlo vedle němčiny v úřadech také užívat, v německy mluvících oblastech to možné nebylo.
Čeští zástupci v říšském sněmu ve Vídni se několikrát pokusili dát na program jazykové zákony. Vždy byli německou většinou přehlasováni a jejich návrhy smeteny se stolu.
V říjnu 1895 se rakouským ministerským předsedou stal haličský hrabě Kazimír Badeni z Rudlu. Začátkem roku 1897 byly v Rakousku parlamentní volby. Badeni hledal cestu, jak vytvořit většinu, která by jej udržela u moci. Mladočeši byli ochotní jeho vládu podpořit, ale požadovali za to, aby nová vláda do které vstoupí, konečně prosadila jejich požadavky, to je zavedení české řeči jako úředního jazyka i v německy mluvících oblastech zemí České a Moravské, vždyť i na ryze českých územích, byla němčina též řečí úřední.
Tak vznikla koalice, ve které měli: 60 mandátů Poláci, 60 mladočeši, 80 němečtí katoličtí liberálové, složení z křesťanských sociálů a klerikálů, dále 14 Italů, několik Slovinců a tzv. divokých, což představovalo v 425 členném parlamentě 260 hlasů, tedy skoro 2/3. Do opozice byli vytlačeni němečtí šovinisté představovaní radikální Německou pokrokovou stranou, vedenou poslancem Schönererem, jak ukáže budoucnost největším nepřítelem všeho českého. Jeho hlavní síla spočívala v českém pohraničí, kde za ním byla většina německého obyvatelstva.
Badeni splnil slib a dne 5. dubna 1897 vydal vládní jazyková nařízení pro zemi českou, o něco později i moravskou. Nařízení měla 16 paragrafů. V zásadě se jednalo o to, že na úřadech i soudech, budou případy projednávány v té řeči, v jaké byly podány a není třeba překladů. Z toho byly vyňaty vojenské a policejní orgány. Následovala prováděcí vyhláška o pěti paragrafech, ve které byl nejdůležitější, jež úředníkům nařizoval, aby se do 1. června roku 1901 naučili druhý jazyk.
Už týž den, tedy 5. dubna, na zasedání chebské městské rady, si vzal slovo Dr. Fridrich Major, hovořil proti připravovaným nařízením, označil je za vpád Čechů do uzavřeného jazykového území a navrhl rezoluci, která byla s aplausem přijata. V ní městská rada vyzývala německé poslance v parlamentu i v zemském sněmu, aby nenechali Němce v Čechách ve štichu a porazili jazykové zákony a doporučila svolání protestních shromáždění.
Už 7. dubna přinesl chebský Egerer Zeitung článek "Jazyková nařízení jsou tady". Seznamoval s obsahem a vyslovil první výhrady.
Poslanci podnět rádi přijali. 9. dubna se Iro obrátil s interpelací na vládu. Napadl zveřejněná jazyková nařízení, žádal jejich odstranění, označil je za atentát na německý národ v Rakousku a vyhrožoval. že tento národ má ještě dosti sil je odvrátit. Vyhlašoval, že němectví se už několikrát ubránilo takovým frivolním útokům, tvrdil, že patriotismus není vychováván, ale utlačován, prohlásil, že situace nutí k vytvoření germánské iredenty a nakonec se zeptal, zda národ půjde touto cestou.
Poslanec Funke jej podpořil a označil vydaná nařízení za porušení ústavy.
Badeni odpověděl, že by mohl vše nechat na obou národnostech, aby své vztahy jazykové řešily samy, ale je ve veřejném zájmu, tuto důležitou otázku projednat v parlamentě a končil tím, že se ze své cesty nenechá odradit.
Hlavními útočníky proti nařízením byli poslanci Německé pokrokové strany: Schönerer, Iro, Wolf a další. Cituji Schönererova slova, která v parlamentě pronesl na adresu mladočechů: "My nejsme tak frivolní jako vy, my jsme první němečtí muži, kteří vystoupí pro práva národa s důkladností a tlakem. Vy se smějete, že žerete z vládního koryta."
Otázku ještě omílal Wolf, během řeči jej předseda napomínal, aby pamatoval na pořádek. Když vystoupil mladočech Dr. Pacák, byl takový rámus. že zapisovatelé napsali jenom, že nebylo rozumět ani slovo.
Následující návrh na uzavření debaty dostal 299 hlasů a zdálo se, že osud jazykových nařízení byl rozhodnut. Bohužel, kolik ještě bylo v parlamentě bouřlivých schůzí, kolik padlo urážek a kolik žlučí překypělo.
V pondělí 12. dubna 1897 se v chebské restauraci Frankenthall sešla schůze, svolaná poslancem Reinigerem. Chebané se sešli, aby proklamovali německou solidaritu. Byl tam starosta města Gschier, okresní náčelník Krümling, říšský poslanec Dr. Zdenko Schücker a další. V úvodu přečetli tři dopisy zaslané schůzi. Křesťanští sociálové odmítli účast s tím, že sami svolají shromáždění, za což sklidili hlasité "fuj". Pozdrav poslance Ira a souhlas německého spolku v Tachově, byly přijaty potleskem.
Hlavní řečník, Dr. Reiniger, to vzal ze široka. Začal tím, jak Germáni poráželi Římany v Teutonském lese, až se dostal na postrach Evropy Napoleona. Poukazoval na to, že už v létech 1880 a 1890, byla podobná jazyková nařízení smetena se stolu. Ale nyní, že je německý úředník zahnán do kouta a Češi mají volnou ruku. Obává se, že Němci budou vzati ze státní služby a nahrazeni cizinci. Samozřejmě sklidil potlesk.
Pak to strašné bezpráví, jaké se jim stalo, za neustálého volání bravo a potlesku zdůvodňoval Dr. Schücker. Hovořili i další, všichni ve stejném duchu. Nakonec si zazpívali Stráž na Rýně a posíleni se rozešli do dalších bojů.